Rozhovor s trenérem Janem Kulhánkem

Přinášíme vám rozhovor ke 100 letům volejbalu v Královéhradeckém kraji s dlouholetým trenérem "A" mužstva mužů, odchovancem hradecké Slavie, Janem Kulhánkem. 

Odchovanec Slavie Hradec Králové, v jejímž dresu působil od žákovských kategorií, v extralize kadetů a juniorů, nyní působí již několik sezón jako trenér mužů v první i druhé lize, a také pomáhá s organizací chodu celého klubu, Jan Kulhánek, přezdívaný jako "Mišan". 

Jak ses dostal k volejbalu a proč volejbal?

Nejsem úplně typický případ několikáté generace volejbalistů, v naší rodině nikdo volejbal nehrál. Na trénink mě ve 13 letech přivedl spolužák, který asi po měsíci skončil, já už jsem ale na Slavii zůstal až dodnes.

Byly i další sporty a kroužky, kterým ses věnoval?

Od první třídy jsem začínal jako skaut, klavírista a jistě nadějný fotbalový brankář. Naštěstí jsem včas zjistil, že ani jedna z těchto činností nebude ta pravá. Přes asi dvouletou zkušenost se stolním tenisem jsem se v podstatě náhodou dostal k volejbalu.

Tvá nejlepší či nejsilnější vzpomínka na mládežnická volejbalová léta?

Velmi rád vzpomínám na žákovská léta pod legendárním trenérem Jéňou Seneckým, která jsme završili návratem hradeckého volejbalu do extraligy kadetů. V té době jsem poznal skvělé kamarády, se kterými jsme v čilém kontaktu i dnes. Některé z těchto bývalých spoluhráčů jsem později také vedl jako trenér v týmech Slavie.

Jak hodnotíš akci 100 let volejbalu, co tě zaujalo nejvíce?

Celá akce byla dle mého názoru dobře připravená. Po dlouhém výpadku se jednalo o příjemné setkání s mnoha volejbalovými nadšenci všech generací. A i když byla velkým zážitkem exhibiční utkání krajských výběrů žen i mužů s polskými soupeři, nejvíce mě potěšila hojná účast mládežnických týmů ve víkendových turnajích všech kategorií.

Co tě při trénování naplňuje, jaké máš cíle, co chceš předat svěřencům?

Vždy jsem se považoval za týmového hráče, proto jsem stále velmi rád v kolektivu veselých mladých lidí. Věřím, že svým pohledem na volejbalovou hru mohu být hráčům užitečný. Za hlavní součást i výkonnostního sportu ale považuji pozitivní pracovní atmosféru, proto se vždy snažím velmi dbát při skládání týmu i na výběr vhodných typů pro budování mezilidských vztahů a udržování dobré nálady. Volejbal je pro mě osobně navíc také velkým odreagováním, protože ačkoliv mi přináší i velké množství povinností, jde o zcela jiný typ zátěže než v mém zaměstnání a v této kombinaci stále nacházím motivaci k dalšímu pokračování.

Co ti dělá při trénování největší radost?

Nejjednodušší odpovědí je každý další vyhraný set. Tak jednoduché to ale není. Při trénování dětí jsou největší radostí samozřejmě ohromné pokroky, které jsou v určitém věku možné. U dospělých je to pak každý hráč, který jde večer domů příjemně unavený a spokojený s náplní tréninku. No a ve hře mě pak jako nahrávače ještě více než tvrdá smeč potěší překvapivá nahrávka tzv. na bez.

Jak hodnotíš uplynulých 100 let českého volejbalu? Máš nějaký důležitý moment českého volejbalu v paměti, který vyčnívá nad ostatními?

Osobně jsem prožil jen velmi malou část té doby, ale jistě nelze zapomenout dnes již značně prachem zapadlé medailové úspěchy československých odbíjenkářů. Vývoj se však nedá zastavit a jednotlivé éry se velmi těžko porovnávají. V mé paměti zanechaly velký zážitek první reprezentační turnaje, které jsem v dětství vážněji sledoval, a to Mistrovství Evropy 2001 konané v České republice a Světová liga 2003 – na obou těchto akcích dosáhli čeští reprezentanti na vynikající 4. místo.

Co bys popřál českému volejbalu do dalších 100 let a kam podle tebe český volejbal směřuje, co bys mu doporučil?

Volejbalu přeji především velmi širokou mládežnickou základnu, která je jediným správným předpokladem budoucích úspěchů, dále osvícenou politickou reprezentaci všemožně podporující sportování, štědré sponzory, obětavé trenéry a pevné zdraví všech hráčů. No a potom už úspěchy přece musejí přijít samy.

Honzo, děkujeme za rozhovor a za veškerou, kterou pro Slavii odvádíš, ať se v nové sezoně daří!