ŽENY VÉVODÍ SVÉ SKUPINĚ 1. LIGY

Sezóna hradeckým volejbalistkám prozatím vychází naprosto fantasticky a po dvanácti odehraných kolech jim právem patří první příčka v 1. lize, ve skupině B. Jedenáct utkání vyhrály a padly jen jednou, a to uplynulý pátek proti B týmu Prostějova. Za dosavadním průběhem ligy se s námi ohlédl trenér Kamil Mňuk a blokařka Laura Holubcová.

Rozhovor s trenérem ženského týmu TJ Slavia HK Kamilem Mňukem:

Těší nás bojovnost týmu, kterou jsme viděli ve všech zápasech. Jen jeden z nich bohužel nevyšel, a to pro Prostějovu B. Na čem je ještě zapotřebí zapracovat s ohledem blížícího se zápasu proti Střešovicím?

Hezký den, Naše série je unikátní tím kolik vítězství máme, ale jakým způsobem jsme to dosáhli. Družstvo po klasické krátké letní přípravě vstoupilo do sezóny s cílem dostat se do play-off z co nejlepší pozice, ale cíle jsou jen cíle a realita je někdy úplně jiná. V první části se sešlo víc aspektů, které jsme my trenéři chtěli po hráčkách, a to tréninková morálka, dodržování taktiky na utkání, a především držet se hesla „dělej co tě baví“. A nás volejbal baví a s tím i souvisí ta vítězná série.

Co je pro vás jako pro trenéra při práci s mladými hráči nejtěžší?

Práce s mladými hráčkami je pro trenéry někdy balzám na duši jindy peklo na zemi. V našem klubu je spolupráce na výborné úrovni. Komunikace s trenéry mládeže probíhá v pravidelných intervalech. Cíle máme všechny stejné, a to dávat příležitost mladým, nadějným hráčkám z naší líhně. Potýkáme se ovšem s nevyrovnaností výkonů a stresem při utkání u mladých hráček. Ale to je běh na dlouhou trať a nás to baví.

Ve sportu neexistují žádné zázraky = když tým vyhraje, zlepší se sebevědomí a chemie a pokud prohraje, objeví se určité pochybnosti. Jak řešíte týmové splíny?

Týmové splíny řešíme v této sezóně zatím minimálně. Vždy pomůže dobrá týmová večeře a povídání o nevolejbalových záležitostech nebo společná návštěva utkání jiných týmů, které hrají např. evropské poháry.

Rozhovor s blokařkou TJ Slavia HK Laurou Holubcovou:

Jste nesporným volejbalovým nestorem a vždy táhnete tým vpřed. Co vám zejména volejbal za celou vaši kariéru dal?

Dal mi především spoustu přátel a životních zkušeností, disciplínu, chuť jít za hranici nemožného i někdy bolesti a také mi dal mého manžela. Díky volejbalu jsem se naučila respektovat druhého, protože v týmu 12 lidí je mnoho různých osobností a ne s každým si člověk sedne. Také jsem se naučila plynně mluvit anglicky a francouzsky a simultánně překládat. Také nadhled a pochopení pro druhého a jiné zvyky a mravy. A hlavně nespočet zážitků a krásných vzpomínek.

Je nějaká fáze vaší kariéry, kterou si v mysli často připomínáte a proč?

Určitě to je sezóna 2013/2014, kdy jsem hrála ve francouzském Vannes. Tento rok jsem hrála se 3 Češkami, kamarádkami a neskutečně jsme si ho užily. Byla jsem kapitánkou týmu a šla jsem nižší ligy s cílem dotáhnout tým k postupu a to se povedlo. Skončili jsme 2. ve francouzském poháru a 1. v lize. Byl to neskutečný zážitek.

Je ještě nějaká meta, kterou byste ráda jako hráčka ve volejbale dosáhla?

Můj nesplněný sen je zahrát si v ženské reprezentaci, kam se už bohužel nikdy nedostanu. Byla jsem v repre juniorské a vzhledem k tomu, že jsem jako hodně mladá (po maturitě) odešla hrát do Francie, nebyla jsem na očích v České lize a šanci jsem nedostala. Také jsem v čerstvých 25 letech porodila svého syna, po kterém jsem si pak sice ještě zahrála jako profesionálka v Dukle Liberec, ale myšlenky na dlouhé reprezentační cykly jsem odsunula stranou, prioritou se stala rodina a určitě nelituji.